Kurz běžkování pro milovníky bílé stopy (24. – 25. 1. 2015)
Bolavé nohy, namožená záda, nemohoucí ruce, bolesti svalů – i to jsou dojmy z běžkařského kurzu „Pro milovníky bílé stopy“, naštěstí nejsou jediné, a navíc po pár dnech odezní. Ovšem to, co neodezní a je trvalé, jsou zkušenosti s nácvikem brilantního stylu, instrukce o správném mazání a další cenná poučení.
Vskutku napínavé bylo už samotné čekání na to, zda se kurz uskuteční či nikoliv, protože od loňské zimy to vypadalo, že krajina zůstane sněhem nepolíbená snad i letos. Ukázalo se, že na Třech Studních opravdu nenapadne, proto jsme se za sněhem vydali do Jeseníků – a byl to dobrý nápad, protože pod Pradědem bylo sněhu dost a stopy pro běžkaře byly bezvadně strojově upravené. V sobotu ráno se nás u chaty Sabinka sešly necelé dvě desítky odhodlaných běžkařů, hned jsme nazuli běžky a vyjeli. Našim zkušeným lektorům Ireně a Jirkovi stačilo jen pár minut, aby mrkli na naše excelentní schopnosti a rovnou nás rozdělili do dvou družstev – na talentované začátečníky, kteří trénovali pod vedením Irči, a na zkušené rychlochodce, jejichž styl precizoval Jirka.  A dril začal. Stoj na jedné noze, stoj na druhé, ruka vpřed, druhá vzad, zadek dopředu – koordinace pohybů mnohým z nás činila větší potíže, než by se mohlo zdát. Klasickou techniku jsme poctivě trénovali na rovince na okruhu dvou set metrů a po necelých třech hodinách běžkování jsme měli dost a nemohli se dočkat obědové pauzy.

Odpoledne jsme si měli osvojit správnou techniku bruslení.  Jirka nám vysvětlil teorii – patami téměř ťukat o sebe, přenášet váhu, jet po jedné lyži, ruce před sebe, hůlky směřovat za sebe... Teoreticky bychom to snad zvládli, ale převést nabyté informace do praxe se ukázalo jako nesmírně náročné, a to i pro zkušené matadory tohoto kurzu, a dokonce i pro pravidelné účastníky Jizerské padesátky. Lépe to šlo těm, kteří byli technicky dobře vybavení a měli lyže na bruslení, případně alespoň kombinované. Nácvik byl každopádně velmi přínosný, teď už záleží jen na nás, jestli vše budeme poctivě trénovat.
Vyčerpávající program následoval i večer, kdy jsme se dozvěděli, jak mazat, parafínovat a vůbec jak se starat o běžky, aby nám dlouho spolehlivě sloužily. A musím se přiznat, že i po několikaletém brázdění lyžařských stop pro mě většina informací byla naprostou novinkou. V úplném závěru večera jsme si ještě promítli naše celodenní snažení (Jirka nás během tréninku natáčel na video), což mnohým rozmetalo poslední zbytky běžkařského sebevědomí, ale o to víc nás to naplnilo odhodláním dál se zlepšovat.
Druhý den jsme vstali (s menšími či většími obtížemi) a neohroženě vyrazili na výlet přes Švýcárnu do Červenohorského sedla a odtud, po krátkém obědě, zpět. Počasí k nám nebylo příliš přívětivé a trasa poměrně náročná (prudké sjezdy, úzká koryta, při zpáteční cestě zase četná stoupání), přesto nás Jirka nenechal zahálet a v průběhu cesty upomínal, kde ještě máme rezervy. Do cíle jsme se dostali již každý svým tempem, a stejně tak se rozjeli i do svých domovů – plní cenných zkušeností, dojmů a zážitků.
Kurz byl opravdu velkým přínosem, a to jak pro začátečníky, tak pro ty, kteří již na běžkách jezdí léta. Cenným poznatkem pro mě je, že bez techniky se sice jezdit dá, ale s mnohem většími obtížemi a námahou, zatímco se správnou technikou to může jít snáz a rychleji, jen je potřeba si ji osvojit a pořádně na ní zapracovat. Díky kurzu jsem na běžkách o něco jistější a teď už snad budu mít odvahu dávat si v běžkování stále větší cíle – třeba i tu Jizerskou padesátku.
Zuzana